Travelers Allstars jsou v současné době asi jedna z nejvýraznějších early reggae kapel na světové offbeat scéně, asi jen málokterá kapela hrající tak okrajový žánr jakým je skinhead reggae a k tomu ještě pouze instrumentálně se může pochlubit pěti miliony shlédnutí na youtube. Přesně tolik má jejich stěžejní track "Don't Give Up", který nahráli před pěti lety a díky kterému si začali získávat pozornost fanoušků po celém světě. Přesto nejde o žádné nováčky, na scéně se pohybují od roku 2009 a od té doby za sebou nechali několik singlů a nespočet koncertů. Letos na konci léta se tato banda z mexické metropole Mexico City, vydala na evropské tour, kdy navštívili i Prahu, kde mimo jiné zahráli naprosto skvělý koncert, při kterém ještě stihli backovat Judge Dread Memorial show - ostatně přesvědčit se můžete ve videích pod článkem. Latinskoamerická scéna do sebe dokázala vstřebat zájem o ranné formy jamajské muziky už poměrně brzy potom, co vyrazili do světa Aggrolites se svým dirty reggae, příkladem mohou být La Sonora Brixton, Crabs Corporation a Los Aggrotones z Argentiny, Tempranos z Paraguaye nebo Jamaica 69 z Mexika. No a jelikož právě Mexiko má jednu z nejsilnějších scén v latinské americe, není divu, že právě zde vznikl takový hudební skvost jakým jsou Travelers Allstars. Kapela se dočkala svého prvního LP na začátku roku 2025, kdy vyšlo na značce Chez Nobody Records vynikající instrumentální album XV Anos de Reggae Gordo, které si postupně rozebereme v této recenzi. Desku otevírá song "Another Life", který už na začátku tak trochu napovídá v jakém duchu bude zbytek desky. Samozřejmě, že jde o instrumentálku, kde hrají hlavní roli hamond klávesy, které dostávají díky absenci vokálů prostor v podstatě na celé desce, nicméně nejde o nic rychlého blížící se ska tempu. Ano jde o early reggae ale jedeme pěkně zlehka pomalu s citem pro detail a práci kytar, pokud zrychlíme, tak maximálně do středního tempa, kam se posouváme hned s následujícím trackem "Desert Boots". Třetím v pořadí je stěžejní "pětimilionovka" "Don't Give Up", učebnicová skinhead reggae instrumentálka s příjemnou melodií, houpavým středním tempem, feelingem, kdy by člověk snad uvěřil, že jde o zapomenutý singl od Trojan Records z roku 1969.... ostatně mrkněte na video na youtube a přesvěčte se sami. Následuje track "Weekend Lover", který začíná zajímavou ostrou kytarovou zadrhávačkou, která to pěkně nakopne i přesto, že opět trochu zpomalíme. Dostáváme se do druhé třetiny desky, tady na rovinu přiznávám, že tuto část spíš přeskakuji, songy jako "All Fat Sound, do rocksteady hozený "Sweet Loneliness", kde i přesto musím uznat, že ta vybrnkávající kytara je opravdu dobrá, nebo "Maybe It's Too Late", patří spíš k tomu průměrnějšímu. Výjimkou je snad jen track "George's Haircut", kde jsou opět hodně výrazné kytary a prostor tu tentokrát dostává saxofon. Jak jste si asi mohli všimnout, hodně zmiňuji práci kytar, ta je tu dotáhnutá do posledního detailu, nicméně chce to hodně poslouchat a zaměřit se na to, co hraje v podkladu a na pozadí, pak mi dáte za pravdu. Různé vybrnkávačky alá rocksteady, dozvuky, krátké figury jako např. na konci songu "Love In The Streets", nebo naprosto geniální a přesto vlastně jednoduchý motiv v intru "Space Invaders" - o práci kláves se ani nemá cenu zmiňovat. Autentičnost je jednou z předních stránek Travelers Allstars, nejen na desce ale i na živo znějí přesně tak, jak znělo reggae v letech 1968-1971, pokud by byl sound na této nahrávce o něco špinavější, neměl bych problém uvěřit, že jde o nahrávku právě z těchto let. Je to jedna z mála kapel (snad ještě s výjimkou španělských Mango Wood), která má neuvěřitelný smysl pro detail a původní sound. Pokud snad budete mít ještě někdy možnost je vidět na živo, klidně podlehnete pocitu, že reggae snad muselo vzniknout v Mexiku, protože není možné, aby se někdo přiblížil tak věrně tomu, jak se hrálo před 55 lety. Dostáváme se pomalu ke konci, dvanáct zářezů toho nejlepšího mexického skinhead reggae uzavírají songy "Yellow Laces", který odpálí tři jednoduché údery kláves, které jsou ale nějakým způsobem zvláštní a geniální a poslední a svojí atmosférou trochu temnější track "Sabata", kde opět dostanou prostor hlavně hamondy. Chybí mi tu snad jen song "Victory", který nevím proč ale na album zařazen nebyl, protože to je další z těch věcí, která má v sobě vše, co jsem popisoval o pár řádků výše, když jsem mluvil o práci kytar, smyslu pro detail a krásných hřejivých melodií. A to je vše dámy a panové, podle mě jedna z nejlepších early reggae desek letošního roku a jedna z nejšpičkovějších kapel žánru, prostě nemám slov. Za mě je "XV Anos de Reggae Gordo" album, které bez debat zasluhuje 10 z 10. Ještě bych snad jen dodal, pokud máte pocit, že ska & early reggae je za poslední roky trochu ospalým žánrem a že se nic moc neděje, kapel je málo a moc toho nevychází, možná není na škodu se podívat jak se mu daří mimo Evropu a USA, někdy je člověk totiž příjemně překvapen, když vidí, že centra dění se přesunují do zemí, kde by to ještě před dvaceti lety nečekal!
Jižní Amerika možná na první pohled nevypadá jako kontinent, který si spojujeme s punkem, hardcorem a oi!, každopádně věřte, že místní scéna se může s klidem srovnávat s tou evropskou nebo americkou. A co víc, vzhledem k sociálním a politickým podmínkám, které jsou na míle vzdálené tomu, co zažíváme tady v Evropě, je tamní scéna možná i mnohem autentičtější, než ta naše. My tady nezažíváme nasilí kartelů a gangů, politické represe a sociální podmínky, které vyhání miliony lidí za hranice státu. A právě v tomto duchu se nese tento speciální split rozhovor se zástupci latinsko-americké scény. Konkrétně s hardcorovými Zikoticos Armados z Venezuely a ekvádorskými skinheady DAGA z Quita. Nebudeme plout po povrchu, kecy o tom "jak jste spokojeni s vaší poslední deskou?", nikoho stejně nebaví číst. Půjdeme pěkně do hloubky, nejen o scéně v Ekvádoru a Venezuele ale i o problémech, kterým lidé v těchto zemích čelí, ať už to je nasilí ze strany kartelů a drogového byznysu, který tu připravil o život nespočet lidí, zatímco si evropská a americká mládež protahuje frňáky koksem, nebo naprosto zdevastovaný stát nezdařeným pseudosocialistickým experimentem, založeném na příjmech z ropy, který vyhnal ze země už přes 7 milionů lidí v případě Venezuely. Takže pohodlně se usaďte, protože toto nebude čtení na pár minut!
Zikoticos Armados
Zdar Amigos! Můžete na začátek trochu představit vaší kapelu? Jak dlouho už hrajete, které kapely nejvíce inspirovali vaší muziku a možná i něco málo o tom čím se živíte, protože jak je známo, občas je docela složité skloubit kapelu s pracovním a rodinným životem?
Kapela vznikla na předměstí Caracasu v polovině roku 2005 a představuje hardcore ovlivněný starou školou. Naše songy jsou inspirovány každodenní realitou, kterou zažíváme v ulicích ale také sociálními problémy, kterým v současné době čelíme jak uvnitř, tak i za hranicemi Venezuely. Snažíme se těmto výzvám čelit tím, že se držíme hodnot jako je respekt, spravedlnost, rovnost, solidarita, odhodlání a pokora, to vše v duchu boje, odporu a vzdoru. Na začátku jsme hráli spíš punkrock ovlivněný kapelami jako Sham 69, The Business, La Polla Records, Non Servium, Dead Kennedys a nebo G.B.H. Původní zakládající sestavu tvořili: Héctor Briceno (zpěv), bývalý člen Los Vicios, Miguel Ramos (bicí), předtím člen Ursur, Denis Legon (basa), mimo jiné člen rock'n'rollových Los Callejeros, Emilio Osorio (kytara) a Marcos Vergara (kytara), bývalý člen deathmetalové kapely Post Mortem. V průběhu let kapela prošla několika změnami v sestavě, které vyústily v současnou podobu kapely, kterou tvoří: stále Héctor Briceno (zpěv), Luis Palencia (kytara), aktivní v Crimen HxC, Samuel Vivas (bicí), také člen Crimen HxC, a Daniela Esculpi (basa), bývalá členka kapely Cólera, která v současnosti vede projekt na ochranu toulavých koček s názvem Skullcat. Tyto změny postupně dotlačili kapelu k hardcoru. V roce 2006 jsme měli možnost hrát jako předskokani argentinské punkrock legendě Dos Minutos, v roce 2009 jsme si zahráli s brazilskou hardcore-punkovou legendou Ratos de Porao a v roce 2010 s americkými H2O z New Yorku a Terror z Los Angeles. Také jsme hodně vystupovali i mimo Caracas, hráli jsme v mnoha městech ať už to byla např. Valencia, Puerto La Cruz, Coro, Altos Mirandinos, Barquisimeto, Maracay a nebo Tuy Valleys.
Za zmínku ještě asi stojí, že hodně z nás je zapojeno v různých kulturních projektech se sociálním přesahem s cílem nějak ventilovat protest, rebelství, zkrátka to, co je obsaženo v naší muzice, která je pro nás prostředkem jak přenášet poselství do našich komunit. Kromě společných koncertů s různými místními kapelami, jako byly např. Legado, Omerta, NODS, DHD, Tus Eses, 7 Balazos, RecIclaje, Juan Peyote, Convoy, Bronkarmada, Todo DKE, Makondo 2.0, Kannabis, Delito, Tukuka Zakayama, Los Mubiles, Los Jubilaón Directa, Estado Critiico, Piolet, Frente de Ira, Tanketa 77 a mnoha mnoha dalšími, jsme se také objevili společně s dalšími kapelami na kompilaci "Latin America Moshpit" a na další kompilačce "Brutal Venezuela 2011", kde nás najdete po boku dalších místních kapel. V listopadu 2012 jsem natočili videoklip k našemu songu "Dando la Cara", což byl náš první počin. Doufám, že se brzy vrhneme na nahrávání druhé desky, i když současná ekonomická situace, která v zemi panuje nahrávání neustále zdržuje a oddaluje. Co se diskografie týká v současné době máme jedno studiové album - "Dando la Cara" (2013) a ještě 14trackové demo, což je v podstatě náš živák z roku 2005. Hudebně nás nejvíce ovlivnili kapely jako např. Agnostic Front, Madball, Non Servium, Soziedad Alkoholika, Proudz, Otra Salida, D.R.I, Sick of It All, Sepultura, Hatebreed, Death Before Dishonor, Municipal Waste, Ratos de Porao, S.O.D, Terror, Misfits, Biohazard, Blood for Blood, Everybody Gets Hurt, Total Chaos a spoustu dalších.
diskografie:
demo (live) - 2005 Dando la Cara - 2013
Vaše kapela letos oslavila 20 let existence, nicméně nenašel jsem žádné jiné album, než "Dando La Cara" z roku 2013, to máte opravdu za všechny ty roky jen jednu nahrávku? Nebo můžeme v blízké době očekávat nějaké nové album?
Stejně tak jako v roce 2013, když jsme nahráli album "Dando la Cara", tak se i teď připravujeme na nahrávání naší druhé desky. Nicméně, díky probíhající ekonomické situaci, spoustu členů kapely během těch let odešlo hledat lepší příležitosti do zahraničí. Přesto máme v plánu se brzy zavřít do studia a začít nahrávat nové album.
Můžete nám říct něco o historii hardcore, punk & oi! scény v Caracasu a dalších částech Venezuely? Kdy to vše začalo, kdo byli první punkovou kapelou v zemi, kdo první přišel s hardcorem, v kterých letech se začali na ulicích měst objevovat první punks, skinheads a hardcore kids? A zkusit nastínit, která scéna měla ve Venezuele větší vliv - ta americká, britská nebo snad španělská? Prostě stručný náhled do minulosti vaší scény z vašeho pohledu.
První punkovou kapelou ve Venezuele byli Seguridad Nacional, kteří se dali dohromady v roce 1979. Byli první punkovou kapelou, která prorazila na celonárodní úrovni, uznání si ale získali až někdy kolem roku 1983, kdy je znal už téměř každý. V tom roce se také objevili ještě Sentimento Muerto následovaní Cuarto Reich, což byli kapely, které patřili k první vlně v 80. letech. Druhá vlna přišla v 90. letech s kapelami jako Accion Directa, Crisis Política, Deskarriados, Orgasmo de María, Gladys Cordero, Época Recluta a Reciclaje, kteří jsou nejdéle fungující punkovou kapelou ve Venezuele. K explozi scény ale došlo hlavně po roce 2000 v nultých letech, což bylo desetiletí, které se vyznačovalo největším počtem nahrávek, koncertů, větším publikem a větší publicitou, která se domácímu punku dostávala. Kapely se v té době začali objevovat po celé zemi. Mezi nejikoničtější jména té doby patří 7 Balazos, Dona Maldad, Los Dólares, Más Quejas, Atte, Apatía No, La Revuelta, 10 MC, Todo DKE, Discordia Global, Sónica, Nada a Zikotikos Armados. V té době začal na obrátkách pomalu nabývat i hardcore a skinheadská scéna. V tom desetiletí se ještě objevili kapely Nods a Los Calvos, které stojí za zmínku. Venezuelská hardcore-punková scéna je v dnešní době stále živá a aktivní, a to jak v Caracasu, tak i v dalších městech jako je Valencie, Barquisimento nebo Maracay. A k otázce zahraničního vlivu - podle mě nejvíc naší domácí scénu ovlivnila ta španělská. Punx ve Venezuele mají španělský punk hodně rádi, ovšem významný vliv měla i americká scéna, především NYHC. Je důležité také zmínit, že mezi lety 2002-2013 zažívala Venezuela období hospodářského růstu, což se odráželo i na koncertech, kdy si promotéři mohli dovolit zvát i více zahraničních kapel. V té době tu hráli mimo jiné např. The Casualties, Agnostic Front, Ratos de Porao, Terror, H2O, The Adicts, NOFX, Marky Ramone, Misfits, Non Servium, Dos Minutos nebo Death by Stereo.
Nebál bych se tvrdit, že tady v Čechách, co se týká širší punkové scény (a je jedno jestli jde o oi!, hardcore nebo prostě punk), jsme tak trochu separovaní a málokdy vidíš pohromadě hrát hardcore kapely např. s punkrockem nebo oi! Další věc je ta, že tu není moc mladých ve věku okolo 18-20 let, kteří by byli nějak aktivní a v určitém smyslu naše scéna celkem stárne, průměrný věk máš kolem 27-35. Jak to funguje u vás, jste více namíchaní s dalšími punkovými subžánry a subscénami? Táhne hardcore & punk mladé lidi nebo se taky ve Venezuele potýkáte s problémem pomalého stárnutí scény?
Návštěvnost koncertů obecně kolísá, na punkových nebo hardcorových koncertech můžeš vidět i metalisty, kteří s respektem sdílejí i tuto scénu. V tomto smyslu tu máme celkem jednotné hnutí. V současnosti se na scéně podílí spoustu mladších ročníků a mládeže obecně, pořád je tu dost lidí ze staré školy, kteří jsou ve scéně pevně zakotvení už roky a zůstávají. Potkávají se tu dvě generace, které se vzájemně mísí, takže ano, hardcore a punk jsou v současné době pro venezuelskou mládež stále atraktivním žánrem. Jak jsem se již zmiňoval, emigrace měla na scénu dopad a mnoho lidí z Venezuely odešlo ale i přesto většina kocertů dokáže přilákat kolem 100 až 200 platících.
Caracas má reputaci města s jedním z nejvyšších počtů vražd na světě... opět jde jenom o statisku, která může vytvářet milný dojem, že jakmile vystoupíš z letiště "dostaneš kulku do hlavy" nebo tě hned okradou. Takže jak moc je Caracas nebezpečný? Musí si člověk dávat pozor např., když se vrací v noci po koncertě nebo z hospody domů, nebo to záleží na tom v jaké čtvrti se zrovna nacházíš? A vůbec, proč je ve městech latinské Ameriky tak vysoká kriminalita v porovnání se zbytkem světa, je příčinou chudoba nebo to snad souvisí s národní povahou?
Ne to je naprostá blbost, že někdo přiletí do Caracasu a hned dostane zbloudilou kulku do hlavy. Ty statistiky úplně neodrážejí realitu, toto se děje v zemích, kde je nějaký ozbrojený konflikt ale ne v Caracasu, to je prostě blbost. Ano je to nebezpečné město jako každé jiné v latinské Americe, Africe nebo jinde ve zbytku světa, je to místo se svými klady i zápory. Ale je to také domov přátelských, kreativních, čestných, laskavých a tvrdě pracujících lidí. Ne všechno je tak, jak to prezentují mezinárodní média. Z mého pohledu je příčinou asi chudoba a současná sociální, politická a ekonomická situace v naší zemi, která trvá už roky. A co se koncertů týká, tak hodně lidí zůstává až do svítání, kdy kluby začnou zavírat. Domu jezdíme klasicky metrem nebo jinou veřejnou dopravou. Logicky většina koncertů se odehrává večer, každopádně v současnosti je málo klubů, kde se dělají koncerty. Přesto tu jsou i další města ve vnitrozemí, která jsou důležitými centry scény, jako je Valencia, Maracay, Los Teques, Barquisimeto a Maracaibo.
Všichni si stále pomatujeme uprchlickou krizi a rioty na venezuelsko-kolumbijské hranici na začátku roku 2019, prezidentské volby v roce 2018, kdy západní země neuznali Madura jako vítěze voleb atd., atd., atd..... Mediální obraz o Venezuele, který máme tady v Evropě je v podstatě ten, že Venezuela je permanentně v politické a ekonomické krizi, stát, kde kolabuje bankovní systém, dodávky potravin, ropný průmysl je roky bez investic a inflace dosahuje nepředstavitelných výšek. Nicméně vy tu žijete a sami znáte místní situaci lépe, než my v Evropě. Jak ty sám hodnotíš život ve Venezuele, je opravdu tak těžký a složitý nebo je realita trochu jiná, než jak jí vykreslují média? A jak moc se situace změnila po smrti Cháveze v roce 2013, protože mám dojem, že za jeho éry to ještě nebylo v tak špatném stavu a měl možná větší podporu, než Maduro, není to tak?
Žijeme v komplikované zemi, která je ponořená hned do několika politických, sociálních a ekonomických krizí, přesně jak informují média v zahraničí. Přesně tak, všechno se výrazně zhoršilo od smrti Cháveze v roce 2013. Řekněme, že jeho osoba se objevila jako výsledek lidové nespokojenosti, která se hromadila už od počátku venezuelského demokratického procesu, který začal v roce 1958, tyto změny ale provázela korupce a politická demagogie. Když přišel Chávez jako - řekněme, takový populistický mstitel, který vše napraví, situace se trochu změnila, částečně hlavně díky výnosům z ropného průmyslu, který zažíval během jeho prezidentského období ekonomický vzestup. Nicméně zásadní problémy nikdy skutečně nezmizely a za současného prezidenta se jen prohloubily kvůli pokračující korupci, špatnému řízení, plýtvání a nedostatečnému plánování. Venezuelané, kteří v zemi i přesto zůstavají, dál odolávají. Obyčejní lidé hledají způsoby jak přežít, chodí do třech prací, učí se novým řemeslům, díky kterým si můžou přividělat, prostě zůstávají ve střehu a dělají všechno, co je třeba, aby mohli alespoň trochu důstojně žít. Jdeme dál a držíme se naděje, že se jednou věci změní. Navzdory všemu stále dýcháme, jdeme pořád dál a snažíme se tomu vzdorovat!
Zdar pánové, klasicky na úvod, mohli byste trochu představit vaší kapelu, jak dlouho už hrajete, odkud jste a jestli je DAGA vaše první kapela, nebo už máte nějaké zkušenosti z předchozích projektů?
Ok, my jsme DAGA z Quita v Ekvádoru (uprostřed světa). Hrajeme přibližně od roku 2019, žánrově oi!/punk. Než jsme založili kapelu už jsme měli zkušenosti z předchozích projektů a kapel, jmenovitě to byly: Stompers 77 a Exacerbados. DAGA je ovšem kapela, která vznikla s trochu jiným soundem, než jaký se obvykle hraje tady v Ekvádoru. DAGA jsou: Michael (zpěv/kytara), Axel(basa) a Jair (bicí).
Váš song "Inmortales" je věnován původním obyvatelům Ekvádoru, má někdo z vás mezi nimi přímé kořeny? A jaká je jejich pozice v ekvádorské společnosti, je to podobné jako v severní Americe, kde byli historicky utlačováni příchozími Evropany nebo je původní obyvatestvo Evádoru více včleněno do společnosti s větší rovností, než je tomu na severu Ameriky?
Song "Inmortales" je věnován všem domorodým obyvatelům a národům Ekvádoru, kteří brání svá území, přírodu a vodu proti ropným a obecně těžebním společnostem. Cílem bylo upozornit na odpor těchto komunit, jelikož média se většinou zaměřují na problémy a na to, co se děje ve velkých městech a ignorují - nebo dokonce manipulují s informacemi o tom, co se děje v Amazonii a dalších regionech Ekvádoru. Existuje několik oblastí, které jsou již dlouho předmětem sporů, kvůli těžbě a ropě, jako např. Integ, Las Naves, Edén Yuturi a spoustu dalších. Ti, kdo se staví těžbě na odpor, jsou státem označováni za "teroristy", jsou pronásledováni, vězněni a v některých případech i zabíjeni. Lidi, kteří se staví proti těmto zájmům, jsou skuteční bojovníci bránící budoucnost a životy svých komunit a celé země. Peníze z těchto projektů nikdy v zemi nezůstanou, nikdy se nepoužily k zlepšení životních podmínek ekvádorského lidu, všechny jdou nadnárodním korporacím, zatímco nám tu zůstává znečištění půdy, vody, ovzduší a ničení megadiverzních regionů, které jsou svým ekosystémem na světě unikátní. Co se týče našich kořenů, jsme "mestici", potomci španělů a obyvatel domorodého původu, stejně tak, jako valná většina obyvatel Ekvádoru. V celé latinské Americe sdílíme podobnou historii, formovanou koloniální minulostí. Rasismus tu historicky vytvořil silné struktury diskriminace a odmítání domorodé identity, struktury, které existují dodnes a stojí u samých základů místního kapitalismu.
Zatímco severní Amerika byla svědkem masového vyhlazování původních obyvatel, v latinské Americe přežilo mnoho kultur, jazyků, etnických skupin a domorodých komunit díky staletím odporu. I dnes tyto národy odolávají tlakům kapitalismu, rasismu a přetrvávajícímu dědictví kolonizace. V rámci domorodých komunit existuje nepředstavitelně velká rozmanitost. Vůbec nejde o nějakou homogení skupinu, existuje spousty domorodých obyvatel a národností s vlastními zvyky, jazyky, jmény a kulturou. Slovo "indígena" má tendenci smazávat tuhle bohatou rozmanitost, na kterou se vztahuje. Každopádně, ne všichni uvažují stejným způsobem a ani nepřistupují k většinové společnosti stejně. Někteří vytvářejí politické aliance buď v opozici vůči vládě, nebo naopak na její podporu. Každá jednotlivá etnická skupina se organizuje jinak a řídí se odlišnými principy. Obecně ale platí, že když domorodí obyvatelé protestují proti vládě, jsou hned médii onálepkováni jako "teroristé". Na druhou stranu, světu jsou prezentováni jako něco exotického a "barevného", co se dobře prodává turistům, ale v okamžiku, kdy tito lidé zaujmou politický postoj, začnou se domáhat svých práv nebo protestují proti státu, narazí na rasismus a silnou stigmatizaci, hlavně ze strany médií a obyvatel měst odtržených od venkovského života a krajiny.
Nebál bych se tvrdit, že jste typický oi! band jak má být, dva skinheadi, jeden punkáč za bicími... Ale co podle vás nejvíce odlišuje skinheady od punkáčů a nemyslím teď zrovna vzhled a muziku, protože tam je také spousta společných znaků ale, kde vidíte ty největší rozdíly? Protože i když toho mají hodně společného, skinheadi prostě nejsou stejní jako punkáči.
Já si myslím, že si jsou tyhle subkultury dost podobné. Ale co možná odlišuje punkáče od skinheadů, je důraz na DIY etiku a politiku.
Můžete nám říct něco o skins & punks scéně v Quitu nebo obecně v Ekvádoru? Kolik je ve vašem městě punkáčů a skinheadů, máte nějaké oblíbené hospody a kluby, kde se všichni scházíte a kam chodíte na místní oi!, punk & hardcore kapely? Je vůbec tahle subkultura v Ekvádoru pro místní mládež nějak atraktivní, je u vás silná nebo jde stále o hodně minoritní proud? A v kterých latinsko-amerických zemích bysme podle vás našli největší punk, oi! & hardcore scénu?
Punk & skinhead scéna v Quitu stále roste. Dřív to bylo víc rozdělené, kvůli nedostatku informací, nedorozumění a osobním konfliktům ale teď vidíš party punkáčů & skinheadů pohromadě, skoro na každém koncertě nebo na baru. Není nás sice nějak moc ale lidí celkem přibývá. Potkáváme se na ulicích, na koncertech a v barech. Scéna tady je hodně DIY, takže je to trochu jiné, než ve větších zemích.... Nicméně nejsilnější scény v latinské Americe, jsou podle mě v Mexiku, Kolumbii, Chile a Brazílii.
Osobně mám hodně rád jihoamerickou scénu a nezáleží na tom, jestli jde zrovna o hardcore, punk nebo oi! Vlastně ani nevím proč, možná proto, že jako pro Evropana to voní určitou dávkou exotiky, ostatně jako všechno z této části světa, podobně jako např. oi! z jihovýchodní Asie. Ale co bych se rád dozvěděl, co je pro vás jako pro Ekvádorce z jižní Ameriky exotikou, co může být exotické pro někoho, kdo je ze země na rovníku?
Podle mě bysme za exotické mohli považovat např. kombinaci rytmů a nebo různé jiné nástroje v oi! a punku. Máme hodně rádi hlavně současnou oi!wave vlnu, která přichází z Francie, rádi máme i kapely se zpěvačkami nebo hudebnicemi, protože jich moc není, kapely z Asie a nebo arabských zemí.
Minulý rok jsme mohli číst v novinách a vidět v TV, že Ekvádor má v současné době velký problém s městskými gangy, drogovými kartely a vysokou mírou kriminality. Pomatuji si reportáž z TV, kdy se členové gangu dostali přímo do televizního vysílání a ohrožovali moderátory a zaměstnance... což je prostě něco naprosto šíleného! Otázka ale zní, jsou ulice Quita opravdu tak nebezpečné, jak vykreslují média nebo je to jako v ostatních latinsko-amerických městech? A co myslíte, že je důvodem tak vysoké kriminality ve městech jižní Ameriky v porovnání se zbytkem světa? Je to chudoba, kartely nebo to má snad něco společného s náturou lidí, protože např. v jihovýchodní Asii jsou také chudé země ale s výrazně menší mírou kriminality i přesto, že i v těchto zemích bují obchod s drogami (v tomto případě s opiem)?
Ekvádor je zkrátka a dobře narko-stát. Korupce je hluboce zakořeněná a neoliberální politika má za následek, že spoustu veřejných institucí přestalo správně fungovat, což přímo ovlivňuje společnost. Už roky dochází k systematickému snižování kvality veřejných služeb, jako je vzdělání, zdravotnictví, sociální zabezpečení atd. Např. díky uzavření dohod s MMF (Mezinárodní Měnový Fond) musí Ekvádor dodržovat určité podmínky, aby prokázal, že je schopen splácet půjčky, které jsou mimochodem úplně zbytečné. Mezi těmito podmínkami je veřejná politika a ekonomická agenda, jejímž cílem je přímo poškodit pracující třídu a zároveň zvýhodnit velký finanční a nadnárodní kapitál. Současná vláda prodala zemi MMF! A pokud neexistují žádné finanční prostředky ani prostor pro rozvoj, kulturu, vzdělávání, zdravotnictví atd. a neexistují žádné pracovní příležitosti, je přirozené, že začne narůstat kriminalita a nasílí v celé zemi. Současnou vlnu násilí a nejistoty mají na svědomí ekvádorští politici, kteří neslouží ani lidem, ani jejich rozvoji. Bohužel tento scénář je podobný po celé latinské Americe. Všichni punks & skins si to uvědomujeme a tak se tomu všemu snažíme bránit, vzájemnou jednotou napříč latinskou Amerikou.... protože.... !Somos pueblos hermanos con un mismo origen!
Pokud jde o to vniknutí gangů do televizního vysílání, celé to bylo jen divadlo zinscenované za účelem militarizace země a vyhlášení výjimečného stavu, protože, když vláda vyhlási výjimečný stav, může schválit jakýkoli zákon bez souhlasu parlamentu, což znamená, že se státní moc začne přesouvat do rukou moci výkonné, jinými slovy do rukou prezidenta. Navíc je pak legální násilně potlačovat jakoukoli politickou demonstraci, vstoupit k vám domů bez soudního příkazu a zakazovat společenská shromáždění, zároveň to policii a armádě zaručuje beztrestnost. Je to "skvělá" strategie jak může "demokracie" ukázat svojí nejfašističtější a nejautoritářštější tvář. V Ekvádoru teď máme víc výjimečných stavů, než nabídek práce! A pozor! Zločinnost nemá co dělat s charakterem obyvatel latinské Ameriky! Všechno se to točí kolem strukturálních problémů, které tu udržují nerovnost, chudobu, bídu, hlad a korupci. Nemálo lidí hlavně na "globálním severu" žije v luxusu, udržují si svoje spotřební návyky, svůj styl života a společenské postavení, jen díky tomu, že existuje protějšek v podobě "globálního jihu", na jehož úkor je to vše udržováno. Tím blokem "globálního jihu" jsme i my latinská Amerika, Afrika a část Asie. Porozumět pojmům jako je rasa, gender, třída a koloniální moc, znamená pochopit proč je latinská Amerika taková, jaká je. Obyvatelé "globálního jihu" mají mnohem víc společného, než si myslíme! Toho by si měli být vědomi i všich punks & skins a být jednotní napříč hranicemi a kontinenty!
ENGLISH
Zikoticos Armados
Hola Amigos! Can you at the beginning to introduce little bit your band? How long have you been already playing, what bands did inspire your music the most and maybe also something about what is band members job, becasue as we know sometimes is hard to connect band with working and family life?
The band was formed in the suburbs of Caracas in the middle of 2005, presenting a hardcore influenced by the old school of the genre. Our songs are inspired by the daily realities we experience on the streets, as well as the social issues we currently face both within and beyond our borders. We confront these challenges by reaffirming values such as respect, justice, equality, solidarity, determination, humility, and conviction, all framed within a spirit of struggle, resistance, and defiance. In the beginning our sound leaned more towards old school punkrock, influenced by bands like Sham 69, The Business, La Polla Records, Non Servium, Dead Kennedys and G.B.H. The original lineup consisted of Héctor Briceno (vocals), former member of Los Vicios, Miguel Ramos (drums), former member of Ursur, Denis Legon (bass), also a member of Caracas rock'n'roll band Los Callejeros, Emilio Osorio (guitar), and Marcos Vergara (guitar), former member of the death metal band Post Mortem. Over the years the band has undergone several lineup changes, resulting in the current formation: Héctor Briceno (vocals), Luis Palencia (guitar) also plays in Crimen HxC, Samuel Vivas (drums), also in Crimen HxC, and Daniela Esculpi (bass), former member of Cólera and currently leads project for the protection of stray cats called Skullcat. These changes have influenced the band to lean further into a hardcore sound. In 2006 we had the opportunity to open for the Argentinian punkrock band Dos Minutos in Caracas. In 2009 we shared the stage with legendary Brazilian hardcore-punk band Ratos de Porao and in 2010 with H2O from New York and Terror from Los Angeles. We've performed extensively on the local scene in cities such as Caracas, Valencia, Puerto La Cruz, Coro, Altos Mirandinos, Barquisimeto, Maracay and the Tuy Valleys.
It's worth highlighting the band's collaboration in various cultural groups with social purposes with the aim of spreading our rebellious and protest sound as a musical contribution, taking our combative message to our communities. In addition to sharing the stage with various bands from the national scene such as: Legado, Omerta, NODS, DHD, Tus Eses, 7 Balazos, RecIclaje, Juan Peyote, Convoy, Bronkarmada, Todo DKE, Makondo 2.0, Kannabis, Delito, Tukuka Zakayama, Los Jubilados, La Mueka, Atte, Los Alkapones, Acción Directa, Estado Critiico, Piolet, Frente de Ira, Tanketa 77 and many many more. We were also featured in the compilation Latin America Moshpit, alongside other Latin American bands and in compilation Brutal Venezuela 2011 with other bands from the local scene. We independently released our first official video clip for the song "Giving the Face", recorded in November 2012. We hope to begin recording our second album soon, although the current economic situation in our country has delayed this process. Currently the band has one studio album titled "Dando la Cara" (2013), as well as a 14-track live demo from our early days in 2005. Our influences: Agnostic Front, Madball, Non Servium, Soziedad Alkoholika, Proudz, Otra Salida, D.R.I, Sick of It All, Sepultura, Hatebreed, Death Before Dishonor, Municipal Waste, Ratos de Porao, S.O.D, Terror, Misfits, Biohazard, Blood for Blood, Everybody Gets Hurt, Total Chaos and many others.
discography:
demo (live) - 2005 Dando la Cara - 2013
Your band has 20th anniversary this year, but I didn't find other album than "Dando La Cara" from year 2013, do you really have just one record for all that years? Or can we wait some new release in the near future?
Just like we did in 2013 when we recorded the album "Dando la Cara" we're now preparing to record our second album. However, due to the ongoing economic situation in the country and the resulting diaspora - many of our members have had to seek new opportunities abroad. Still, we're planning to enter the studio soon to begin recording the new album.
Can you tell us something about history of hardcore, punk & oi! scene in Caracas and other Venezuelan cities? When all that have started, who was first punk band in your country, who started with hardcore, in which years started to appear first punks, skinheads and hardcore kids on the streets of Venezuelan cities? Which scene has bigger influence in Venezuela - American, British or maybe Spanish one? Just the short look to the past of your scene, from your view.
The first punk band in Venezuela was Seguridad Nacional formed in 1979. They were the first band to break through nationally, gaining recognition around 1983. That same year, Sentimiento Muerto also emerged, followed by Cuarto Reich, all part of the first wave of punk in the 1980's. The second wave came in the 1990's with bands like Acción Directa, Crisis Política, Deskarriados, Orgasmo de María, Gladys Cordero, Época Recluta and Reciclaje, the longest-running Venezuelan punk band to date. The 2000's saw an explosion in the scene, particularly between 2000 and 2010 a decade that featured the most recordings, live shows, larger audiences and greater exposure for Venezuelan punk. Bands began emerging across the country with some of the most representative including 7 Balazos, Dona Maldad, Los Dólares, Más Quejas, Atte, Apatía No, La Revuelta, 10 MC, Todo DKE, Discordia Global, Sónica, Nada and Zikotikos Armados. During this time the hardcore and skinhead scenes also began to gain momentum. Bands like Nods and Los Calvos also appeared in this decade. Today, the Venezuelan hardcore-punk scene is still alive and active, both in Caracas and in other cities like Valencia, Barquisimeto and Maracay. From my perspective, the scene that has had the greatest influence here in Venezuela from abroad, has been the Spanish one. Venezuelan punks really likes Spanish punk. However, there has also been a notable influence from the American hardcore scene, especially NYHC. It's also worth noting that between 2002 and 2013 Venezuela experienced a period of economic growth. This made it possible for promoters to bring in more international bands. During that time we had the chance to see performances by The Casualties, Agnostic Front, Ratos de Porao, Terror, H2O, The Adicts, NOFX, Marky Ramone, Misfits, Non Servium, Dos Minutos and Death by Stereo among others.
Here in Czech republic I would say that within wider punk scene (doesn't matter if it's oi!, hardcore or just punk), we are quite separate and you can't see often to play together hardcore bands for example with punkrock or oi! Next thing, that there is not too much young people around age 18-20 somehow active and in some way, scene is getting older, containing mostly people around age 27-35. How it works in your scene, are you more mixed with other punk subgenres and subscenes? And is hardcore and punk still atractive for Venezuelan youth or do you have also problem with ageing of scene?
In general, concert attendance tends to vary. At a punkrock or hardcore shows you can see people from the metal scene always sharing respectfully. There's a united and representative movement. Currently, there are many young people who attend and participate in the scene. There are also many people from the old school who remain firmly in the scene. These new generations mix with older generations. So currently, hardcore and punk continue to be attractive for Venezuelan youth. As mentioned earlier, migration has had an impact on the scene with many people leaving the country. Even so, most concerts still draw around 100 to 200 attendees per show.
Caracas has a reputation as city with one of the highest murder rates in the world... again just statistic which can create picture about your city, that you will "get headshot immediately just after getting out of the airport". So how dangerous is Caracas? Do you have to be careful when your are returnig home at night after gig or from the pub, or it depends on part of the city? And could you explain why there is in the latino-american cities such hight criminality, comparing with rest of the world, is it all about the poverty or national character?
Well, it's completely false that someone arrives at the airport and gets shot in the head. Those statistics are wrong. That happens in countries facing armed conflicts but not in Caracas. That's completely false. It's a dangerous city like any other in Latin America, Africa or the rest of the world, with it's ups and downs. But it's also home of friendly, creative, honest, kind and hard-working people. Not everything is as portrayed in the international media. From my perspective let's say, it's due to poverty and the current social, political and economic situation in our country which has been going over the years. In the case of concerts, many people choose to stay at the venue until it closes at dawn. Here in Caracas they take public transportation or the subway to get home after a show. Most concerts take place at night. There are few places to hold concerts these days. Still, there are other cities in the interior of the country that are important hubs for the scene today, such as Valencia, Maracay, Los Teques, Barquisimeto and Maracaibo.
Everyboy remember refugee crisis and riots on Venezuelan / Colombian borders in the beginning of 2019, presidential election in 2018, when western countries didn't accept Maduro as a winner of election and so on, and so on.... Basically medial picture of Venezuela which we have here in Europe is like, this country is permanently in the political and economical crisis, bank system collapsing, food supply collapsing, oil industry without investments and inflation is in the insane heights. But you live there and you know it better than us. Can you tell us, is life in Venezuela such a hard and complicated or reality is little bit different? Or everything got worse since Chávez death in the 2013, because I have impression that during Chávez era it wasn't so bad and people maybe supported him more than Maduro, wasn't it like that?
As we live in a complicated country immersed in a several political, social and economic crisis as is reported in other parts of the world. Exactly everything got worse since the death of Chavez in 2013. Let's say that the appearance of his figure is the result of popular discontent generated since the birth of the Venezuelan democratic process since 1958, immersed in corruption and demagogy. When arrived Chavez as a kind of populist avenger, the situation changed a bit, fortunately due to the excess profits in the oil market that was perceived during his presidential term. However, the underlying problems never truly went away and under the current president, they have only intensified due to ongoing corruption, mismanagement, waste, and lack of planning. Today, Venezuelans who remain in the country continue to resist. Ordinary people find ways to survive, working three jobs, learning new trades, staying alert, doing whatever it takes to get by with dignity. We keep going, holding on to the hope that one day things will change. Despite everything, we continue to breathe, to push forward and to resist!
Hi guys, first of all, could you little bit introduce your band, how long have you been playing, where are you from and is Daga your first band or you have already played in some previous bands before?
We're Daga from Quito, Ecuador (the middle of the world). We've been playing punk/oi! since around 2019. Before starting the band, we played in other bands here and in different projects: Stompers 77 and Exacerbados. Daga is a project that was born with a different sound from what is usually done in Ecuador. The members are: Michael (vocals/guitar), Axel (bass) and Jair (drums).
Your song "Inmortales" is dedicated to indigenous people of Ecuador, dou you have somebody of you roots among the indigenous? And what is their position in Ecuadorian society, is it similar like in the North America where historically they were oppressed by the Europians or they are more part of the society and equal in Ecuador?
The song "Inmortales" is dedicated to all indigenous peoples and nationalities of Ecuador who defend their territories, nature and water against mining, oil and extractivist companies in general. This song aims to draw attention to the resistance of these communities, as most of the time, the media focuses on issues in the big cities, ignoring—or even manipulating the information about what's happening in the Amazon and other regions of our country. There are several areas that have long been under dispute, such as Intag (mining), Las Naves (mining), Edén Yuturi (oil extraction), among many others. Those who oppose extractivist projects are labeled as "terroristas" persecuted, imprisoned and even killed by the state and the police. The people who stand against these interests are true warriors defending the future and the lives of their communities and of the whole country. The money generated by these projects is never used to improve the living conditions of the Ecuadorian people. All of that money goes to international corporations, while we're left with soil, water and air pollution, along with the destruction of megadiverse regions that are unique in the world. As for our roots, we are "mestizos" of Spanish and indigenous ancestry like the vast majority of people in our country. Across Latin America, we share a similar history shaped by a colonial past. Historically, racism has created powerful structures of discrimination and rejection toward Indigenous identity, structures that still exist today and form the very foundations of capitalism in our region.
While North America witnessed the mass extermination of it's native peoples, in Latin America many cultures, languages, ethnic groups, and Indigenous communities have survived thanks to centuries of resistance. To this day, these peoples and nationalities continue to resist the pressures of capitalism, racism, and the lingering legacy of colonization. Within indigenous communities there is a great deal of diversity. It's not a homogeneous group, there are many indigenous people and nationalities with their own customs, languages, names and cultures. The word "indígena" tends to erase the rich diversity of the cultures it refers to. They don't all think the same way or relate to society in the same way. Some form political alliances either in opposition to or in support of the government. Each group is organized differently and guided by distinct principles. But in general, when indigenous people protest against the government, they are labeled as "terroristas" by the media. They are presented to the world as something exotic and colorful to sell as part of Ecuador's tourism appeal but the moment they take a political stand, reclaim their rights or protest against the state in major cities, they are met with racism and heavy stigmatization, especially by the media and in cities disconnected from rural life and the countryside.
I wouldn't afraid to say that you are typical oi! band how it should be, two skinheads one punk behind the drums... But what do you think makes the difference between skins & punks and I don't mean a fashion, because there is also lot of common in the music, but where do you see that biggest differences? Becasue even they are very close, but skinheads are not the same like punks.
Actually, I think they are very similar subcultures. Perhaps what distinguishes punks from skinheads is DIY and politics.
Can you tell us something about skinheads & punks scene in Quito or in Ecuador generally. How much skins & punks is in your city, do you have there any favourite pubs and clubs where are you meeting each other and other oi!, punk & hardcore bands? Is this subculture in Ecuador somehow interesting for the youth? Is it still strong or it's very minority? And in which latino american countries would you say are the biggest punk, oi! & hardcore scenes?
In Quito, the skinhead & punk movement is growing more and more. Before it was divided due to misinformation and personal conflicts, but now you always see groups of punks and skins at any concert or bar. We aren't many, but there are more and more followers. We meet in the streets, at the concerts and in the bars. Here the scene is more DIY, so it's very different from that of larger countries. I think the strongest scenes in Latin America are in Mexico, Colombia, Chile and Brazil.
I really like south american scene, doesn't matter if it's hardcore, punk or oi!, don't know why, maybe becasue it's an exotic for me as Europian, like all from this part of the world, same for example like an oi! from Southeast Asia. But I would like to know what do you consider as Ecuadorians from South America to be exotic country, what can be exotic for someone from the country on the equator?
Actually, I think what we could consider exotic, when it would be the mix of rhythms or new instruments in the sound of punk and oi!. We like the boom of oi!wave (mix of post-punk and oi!), mainly French. We like bands with female singers or musicians, since there aren't many bands like that, bands from Asia, Arab countries, etc.
Last year we could see and read in the media, that Ecuador in recent time, has big problem with city gangs, cartels and high level of criminality. I remember footage from TV, when some gang members got right into the TV studio during the broadcasting... so insane! But question is, are the streets of Quito really so dangerous how media are saying, or is it like in the rest of latino american cities? What is the reason for so high criminality in the coutries of South America, comparing with rest of the world? Is it poverty, cartels or it has something common with national character of poeple, because for example in the Southeast Asia, you have also poor countries but with very low level of criminality and there is also drug business (but with opium)?
Ecuador is a narco-state. Corruption is deeply rooted and neoliberal policies have caused many public institutions to stop functioning properly, which directly affects the people and the working class. For years, there has been a systematic weakening of the quality of public services like education, healthcare, social security, etc. For example by making deals with the IMF, Ecuador is required to comply with certain "garantías" (conditions) to prove it can pay back a loan, one that, by the way, is completely unnecessary. Among those "garantías" is a public policy and economic agenda designed to directly harm the working class while benefiting big financial and international capital. The current government has sold the country to the IMF! So, when there are no funds or space for the development and enjoyment of culture, education, healthcare, etc., and there are no job opportunities, the natural consequence is an increase in violence and crime across the country. The current wave of violence and insecurity has been caused by Ecuadorian politics that serve neither the people nor their development. Sadly, this story is very similar across Latin America. We punks and skins are aware of this, and one of the ways we resist is through Latin American unity..... !Somos pueblos hermanos con un mismo origen!
As for the seizure of the TV station, it was staged in order to militarize the country and declare a state of emergency. When the government declares a state of emergency, it can pass any law without going through the national assembly, concentrating state power in the hands of the executive, in other words to the president. What's more, this makes it legal to violently repress any political demonstration, enter people's homes without a warrant and ban social gatherings, while also granting legal impunity to the police and military. It's a great strategy for democracy to show it's most fascist and authoritarian face. In Ecuador, there are more states of emergency than job offers these days! Lastly, crime has nothing to do with the character of Latin American people! It all comes down to structural reasons that perpetuate inequality, poverty, misery, hunger and corruption. In order for many people mostly in the "global North" to live in luxury and maintain their lifestyle, consumption habits and social status, there has to be a counterpart that makes it all possible: the "global South". Africa, Latin America and parts of Asia make up this bloc. The concepts of "raza, clase, género y colonialidad del poder" are really helpful to understand why Latin America is the way it is. People from the global South have way more in common than we think! Punks and skins need to be aware of this and unite beyond borders!
Je to neuvěřitelné ale po 15 letech jsme se dočkali čtvrté desky pražských Green Smatroll, která spatřila světlo světa v listopadu 2024. Za vznikem desky stála mimo jiné, jak prozradil sám Filip Kaňkovský v rozhovoru pro hudební magazín Headliner i jejich nová manažerka, která kapelu k nahrání nové desky tak trochu dotlačila. Nicméně abych Green Smatroll nekřivdil, během let 2009-2024 se objevilo pár nových singlů, které dávali vědět, že kapela neusnula na vavřínech a stále pracuje na nové tvorbě. V roce 2013 se objevili na kompilačce Our Music, Our Scene se songy "Movement" a "Dirty & Poor" a o čtyři roky později představili singly "Stolen Nigts" a "Clint Eastwood", druhý jmenovaný vyšel v roce 2022 na společném split singlu s pražskou reggae kapelou Priestly Meadows. Listopad 2024 přinesl novou desku Carousel of Pain, která jak už je zvykem posledních let, vyšla na klasickém 12" vinylu o který se postaral label BrainZone. Novinka obsahuje celkem osm nových tracků a dvě nově nahrané verze starších singlů "Stolen Nights" a "Clint Eastwood". Album otevírá velice příjemná věc v podobě songu "Train", ska ve středním tempu se zajímavě pojatým pianem v intru, uvolněnou melodií a doprovodnými ženskými vokály, které do ska přináší další netradiční rozměr. Za mě asi jedna z nejlepších věcí z celého alba! Následuje nová verze "Clint Eastwood", která tentokrát davá prostor i solové kytaře. Třetí zářez v pořadí "Carousel of Pain" jsou typičtí Green Smatroll, rukopis kapely je v tomto tracku tak silně propsaný, že jí tu poznáte téměř okamžitě, podle mě jeden z nejvýraznějších songů na celé desce vůbec. Co je opět společným jmenovatelem tohoto alba, je výrazná dechová sekce, která je jednou z nejsilnějších stránek Green Smatroll, dechové aranže jsou skoro až jazzově profesionální a přesné, což je další z poznávacích znamení kapely. Jedeme dál! Nově nahraná verze "Stolen Nights" mi příjde téměř identická s její první verzí, nicméně je to také jeden z těch výraznějších počinů. Green Smatroll nejsou jen ska ale i reggae, především jeho raná forma, kterou předvedli už na albu Rude Jazz v podobě tracků "Friendship" a "Victor". Na desce Carousel of Pain se v tomto duchu nesou songy "Ugly Hippie", instrumentálka někde na pomezí rocksteady a reggae a podle mě jeden z nejsilnějších válů alba, track "Lovely Princess". Naprosto skvělá pohodová věc s mírným nádechem early reggae, výbornou kytarovou vybrnkávačkou v podkladu, opět exceletními doprovodnými ženskými vokály a jako vždy špičkovými dechy, které tentokrát jen přizvukují. Dalším počinem v rytmech reggae je předposlední song "Transit", instrumentálka, kde dostávají prostor hlavně dechy a hutný klávesový reggae podklad, nicméně je tu hodně cítít určitý funky feeling, který nese především dechová sekce. Pak tu máme tu část alba, kterou sice vnímám hudebně jako zdařilou, nicméně ne nijak výraznou. Jde o tracky jako např. "Captain Hanukkah", "Bobby Sixkiller" nebo "Griefy Boys", což je většinou instrumentálně zdařilé ska ale v podstatě na můj vkus nic, co bych od Green Smatroll nečekal. A tím bych asi hudební pitvu alba "Carousel of Pain" ukončil a přesunul se k rekapitulaci. Můj první dojem z poslechu desky byl velice rozpačitý, v podstatě jsem si říkal, že nepřichází s ničím novým, že jsou to stále ti samý Green Smatroll jako na předchozích albech, ale tato deska chce čas a trochu větší pozornost. Nejsou to ti samý Green Smatroll jako před 20 lety, je tu znát větší náběh do vod reggae a rocksteady rytmů a myslím si, že tato poloha Smatrollům sedí velice dobře a bylo by zajímavé, kdyby jí začali rozvíjet dál, protože early reggae se v Čechách v podstatě nikdo nevěnuje. Carousel of Pain není sice deska, která by mi nedala spát, každopádně je tu pár velice zajímavých songů, které mě hodně překvapili a které si určitě budu pouštět opakovaně, což tomuto albu dává plusové body. Tentokrát se zdržím bodového hodnocení, jelikož některým trackům bych se nebál dát 10 z 10 ale u dalších by bylo moje hodnocení hodně vlažné, čili to tentokrát nechám na vás. Carousel of Pain je celkem dobrá deska, což si myslím, že mluví za vše!
Gentlemen's Club z Hranic na Moravě patří k jedněm z nejdéle působících domácích ska kapel, přesto je jim věnováno mnohem méně pozornosti, než by si ve skutečnosti zasloužili. To byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl prostřednictvím rozhovoru tuto kapelu trochu zviditelnit, protože si troufám tvrdit, že jejich podání ska, má své místo mezi takovými kapelami jako jsou např. Green Smatroll, Sto zvířat nebo Discoballs. Rozhodně mají inspiračně blíž k The Heptones či Debonaires, než ke Ska-P, což se ostatně odráží i na jejich muzice, která ctí kořeny klasického ska. Na kontě mají sice jen jednu regulerní desku plus jedno minialbum, kterým debutovali v roce 2006. Nicméně za poslední roky vypustili do světa dvě nová EP a letos i singly "Ukaž mi věci" a poslední novinku - "Muž, který nikdy nebyl", kde je dokonce cítit jemný náznak soulu. O tom, že se i v této době dá stále najít kvalitní ska mimo Prahu se přesvědčíte na následujících řádcích. Rozhovor za Gentlemen's Club připravili zpěvák a kytarista Jirka Poledňák společně s basákem Davidem Václavíkem AKA Colonelem.
Zdarte kapelo na začátek, bych vám dal klasicky prostor se představit, jak dlouho už brázdíte podia našich domácích scén, kde je vaše domovská základna a hlavně to nejdůležitější, jaký je váš vztah ke ska & reggae muzice, byl to pro vás vždy tak silný prvek, že to vedlo k založení Gentlemen's Club?
Ahoj, kapela Gentlemen's Club, hraje v součastnosti v této sestavě: Jirka Poledňák (kytara/zpěv), David Václavík (baskytara/zpěv), Josef Hynčica (trubka/zpěv), Jan Fraňo (tenorsaxofon), Filip Řehořík (trombon), Karel Trousil (klávesy), Vít Škrabal (bicí). Kapela hraje bez přestávky od roku 2003-2004, domovská základna je Studio Motoshine v Hranicích a pokud je tuhá zima zkoušíme přechodně u bubeníka Víti ve Zlíně. Vztah ke ska & reggae je dlouhodobě pozitivní, hudbu tohoto druhu posloucháme zejména povinně cestou na koncert. Já osobně jsem byl do formující kapely taky přizván, takže se za úplně zakladatele nepovažuji, ale v té době jsme poslouchali kapely jako Madness, The Specials, staré desky Police atd. A díky našemu kamarádovi DJ Kuntakintemu i oldschool reggae a rocksteady.
Povězte nám něco k vaší diskografii, kromě alba "V jistých nejistotách", máte na kontě ještě pár dalších věcí, navíc letos na jaře jste vypustili do světa dva singly "Ukaž mi věci" a "Muž, který nikdy nebyl", které jsou důkazem, že dobré a kvalitní ska dnes nedělají jen Sto zvířat, Green Smatroll a Discoballs. S přihlédnutím na vaše singly z posledních let, nebyla by další deska na spadnutí. Měl by pro vás smysl i vinyl např. EP?
Gentlemen's Club vždy platili spíše za koncertní kapelu a nahrávaní bylo trošku na vedlejší koleji, což se s nástupem mladých spoluhráčů začíná měnit. Zpět k diskografii, první počin kapely je live záznam z roku 2005 "Live in Brno", poté následuje minialbum z roku 2006 "Černobílý svět" nahráno ve studiu Animan v Kopřivnici. Třetí je již plnohodnotné album "V jistých nejistotách" z roku 2010 natočeno ve studiu Bombjack. Další následují EP a singly, "Skvělé a snadné" (2020), "Poslední zhasne" (2021) a singly z roku 2025 - "Ukaž mi věci" a "Muž, který nikdy nebyl".
Gentlemen's Club se občas na internetu prezentují jako ska/soul, nicméně ať se snažím sebevíc, pořád tam nic moc z Motownu ani Stax neslyším? Je soul hráčsky opravdu tak náročná muzika, jak pro rytmickou tak i melodickou sekci, nezkoušeli jste někdy zabrousit do soulu?
Tady bych viděl nepochopení naší snahy, určitě nikdy nebudeme hrát jako lidi z Motownu, ale vždy jsme chtěli spíše dostat do naší hudby lehké náznaky a atmosféru. Chce to navštívit nějaký náš koncert.
Ještě se trochu vrátím k úvodní otázce, záměrně jsem se ptal na vztah k muzice vycházející z Jamajky, jelikož jak se ukázalo v dobách boomu ska v Čechách, tak nemálo z těch kapel se svezla na vlně, která byla tehdy aktuální ale k té muzice v podstatě žádný vztah neměli. Některé z těch kapel, které jsem tehdy zpovídal ve zkratce řekla, že hrají ska, protože se to dá dobře kombinovat s dalšími styly a rozhled o žánru měli značně povrchní, což se odráželo i na kvalitě, či autenticitě a proto to celé šlo později do kytek. Když si ale poslechnu vaše poslední věci např. singl "Až", který je naprosto perfektním a ukázkovým 3rd wave ska, tak se nemůžu zbavit pocitu, že ty inspirační zdroje jsou u vás trochu hlubší, než jen Ska-P, Polemic, Manu Chao nebo Sto zvířat? Z čeho to tedy u vás vychází a klidně jmenujte i kapely pokud jsou?
Díky za pozitivní hodnocení "Až". Skládaní a přinášení nových nápadů je především moje práce a Davidova. Se zbytkem kapely pak aranžujeme a upravujeme do finální podoby. Vzhledem k tomu, že Gentlemen's Club nyní tvoří tři věkové kategorie, je velmi těžké říct hlavní inspirační zdroj.
A rovnou návažu i na tuto otázku, co hraje aktuálně nejvíc ve vašich přehrávačích? Převažuje i po těch letech ska & reggae, nebo snad Mod beat & soul, nebo se vaše hudební preference pohnuli dál od muziky na druhou?
V rozhovoru budu mluvit za sebe, jako teenager odrostlý v 90. letech jsem vyrostl na rockové hudbě, ale vítr mě zavál na tuhle hudební stranu. Jako inspirační zdroje, pokud si vzpomínam, byly tyhle alba: The Pietasters - Olooloo (a cokoliv od nich), všechny desky Hepcat, staré alba The Slackers a pro nás nepochopitelně nedoceněná kalifornská parta The Debonaires. Ze soulových věcí hlavně kapely kolem labelu Daptone Records.
Na Moravě jste společně s vašimi kolegy Allskapones z Karviné, už asi jediná kapela, která se věnuje ska, navíc ani o dnešních Allskapones se nedá mluvit čistě jako o ska. Nebo se mýlím, zbyly na Moravě nějaké další kapely? Vím, že ve Zlíně fungovala/je kapela Reggay, desky pouštěl Dr. Boston a minulý rok jsem zaznamenal festival Skastle u Prostějova, čili funguje ještě u vás to, co dřív po celé republice, že ska & reggae kapely hráli většinou společně?
No pokud povím pravdu, nemám úplně čas hledat nové kapely na moravské a slezské scéně. S kolegy, kteří ještě hrají a to budou zřejmě Allskapones, jsme v mírném kontaktu, společné koncertování naráží zřejmě na časovou vytíženost. Se skapunkovou scénou jsme nikdy nenašli nějakou kloudnou spolupráci, takže pokud hrajeme a poladíme termíny, hrajeme třeba s Ganjabandem Ivana Štráfka nebo s kapelou Skrznaskrz, která hraje takový srandovní mix ska a bigbeatu nebo reggae.
Ska si v Čechách zažilo svůj vrchol někdy tak kolem let 2005 - 2008, v podstatě i festival Mighty Sounds byl ve svých začátcích zaměřený hlavně na ska. Tehdy to vypadalo, že nějaká ska kapela s obligátně zakomponovaným slůvkem ska ve svém názvu, je pomalu v každém menším městě. Bohužel zhruba tak do roku 2012 většina kapel pomalu končí nebo se začíná přeorientovávat na jiné žánry a do dalších let z české ska scény nezbývá téměř vůbec nic. Vy jste tu už přes více jak 20 let, jak se vám podařilo přežít ten úpadek českého ska a nesklouznout např. ke změně stylu, jak to např. můžeme vidět u dnešních Fast Food Orchestra, kteří jdou stále víc do popu, nebo před 15 lety u Prague Ska Conspiracy, kteří přešli na poprock? Odrazilo se to např. i na lidech co na vás chodí dnes v porovnání s dobou před 15 lety?
Tuhle otázku jsme nikdy úplně neřešili i když v počátcích to mělo vliv hlavně na rychlý rozjezd kapely, koncertů bylo opravdu dost a lidé chodili. My fundamentu naší hudby stále věříme a věříme také, že posluchač a je celkem jedno co poslouchá to ocení. Takže bych úplně neházel dvouhlavňovku do žita, pokud je hudba zdravá a hraná poctivě, osloví myslím kohokoliv.
Už několikrát se mi stalo při rozhovoru s mladšími ročníky, že vůbec netušili, co to je ska. Člověk si v té chvíli uvědomí, že asi opravdu není nejmladší a je to paradox, když vzpomenu na sebe v jejich věku, kdy tahle muzika mládež celkem táhla. Pozorujete tuhle generační stagnaci i na vašich koncertech nebo máte věkově rozmanitější návštěvníky?
Tak generační posun našich fanoušků vidíme maximálně, když dovedou své náctileté děti na koncert ale jinak to moc neřešíme :-D
Vraťme se ještě do minulosti. Jaké byly vaše koncerty v době, kdy jste začínali a kdy si ska u nás užívalo, jako pořád poměrně nově objevený žánr svého vrcholu, kdy bylo úplně běžné, že čtyři domácí kapely dohromady, dokázali zaplnit celý klub?
Vzpomínky na tu dobu určitě skvělé. V té době (a bohužel to je asi největší úpadek oproti dnešku), existovala opravdu hustá síť malých klubů a různých míst, které organizovali nadšenci z celé republiky, takže nebyl problém hrát kdekoliv. My jsme hráli paradoxně díky snadnější domluvě celkem daleko od naší základny, vzpomenu třeba koncerty v Českém Krumlově nebo Marianských Lázních. Doba to byla opravdu požehnaná.
V září 2024 jste byli pozvání na rozhovor k DJ Kayovi do Radia 1, DJ Kayu a jeho Reggae klub asi nemá cenu nějak víc představovat. Mě by ale spíš zajímalo, jestli jako kapela dokážte sledovat, jestli vám vůbec takové promo nějak pomůže. Jestli např. dokážete posoudit, že např. díky tomu stoupnou poslechy na Spotify či Youtube, či příjdou nějaké nabídky od promotérů?
Jako promo to není špatné a jsme rádi, že jsme takovou zkušenost získali. Ptáš-li se jestli to hodí nějaká významná čísla poslechů na Spotify nebo Youtube, úplně nevím. Otázka promoterů, tam pomáhá asi účast na nějakém větším festivale, kde je možnost oslovit organizátory budoucích akcí.
A když už jsem načal téma hudebních platforem jako je Spotify, jaký máte názor vy z pohledu muzikantů? Není Spotify a Youtube tím, jak dokáže chrlit a zahlcovat neuvěřitelným množstvím hudby, která je okamžitě dostupná, nástrojem, který je ve výsledku zodpovědný za to, že v dnešní době v podstatě muzika nemá žádnou životnost, protože velice rychle zapadne v záplavě dalších hitů. Vždyť dnešní náctiletí považují za starý singl, který vyšel např. před 2 - 3 roky, zatímco my jsme ještě v 90. letech mohli na MTV sledovat klipy z 80. let. Upřímě v porovnání s hudební historií 20. století, nevidím v dnešní digitální éře, že by poslední dekády přinášely nějaké výraznější hity, které by se hrály i po deseti letech. Nemyslíte, že právě tohle možná muziku (obecně) zabijí více, než stahování mp3, na kterém vyrostla moje generace?
No já mám ke kanálům jako Spotify nebo Youtube spíše pozitivní vztah. Našel jsem díky tomu i mnoho zastrčených a zapomenutych kapel a zpěváků. V mé predikci se budoucí hudebníci a vlastně i fanoušci (jelikož si nebudou jisti, zda-li je kapela opravdu z masa a kostí) budou muset obávat činnosti umělé inteligence.
The Chancers jsou sice už od roku 2018 minulostí ale jejich dozvuky rezonují do dnešních dnů, až tak hlubokou stopu zanechala na domácí scéně tato česko-britská 2tone kapela, která ve své době patřila ke špičce domácího ska. Počátky The Chancers sahají do roku 1998, kdy se v pražské British Council potkali tři učitelé angličtiny, nepřehlédnutelný "nejmenší skinhead na světě" Simon "Ruffskank" Francis, Stephen Elder a Marco McKee, kteří se rozhodli založit v Praze ska kapelu. Potom co se jim podařilo sehnat bubeníka, bylo jádro kapely na světě, krátce na to přicházejí další hudebníci a postupně i první koncert, který se odehrál 4. května 1999, kde jinde, než na strahovské Sedmičce. V roce 2001 vychází jejich první album, dnes už legendární deska domácího ska - "Rudeboy Polka", kterou si vydali vlastním nákladem. Od té doby uplynulo již dlouhých 24 let, dnes se toto legendární 2tone album vrací zpět a to díky práci pražského labelu Knockout Booking & Records, kteří se postarali o jeho reedici v podobě klasického vinylu. Deska vychází v nákladu 250 ks v remasterované verzi z roku 2025, uvnitř najdete kromě krásného zeleného LP i foto přílohu. Deska je k dostání za 450 kč na stránkách KBR zde. Takže pokud jste nostalgici a toužíte mít ve své fonotéce kus historie českého ska, koupě druhého vydání Rudeboy Polky je trefou do černého!
Je to víc jak šest let od vyklizení pražského squatu Klinika, který byl zatím poseldním pokusem o vytvoření autonomního centra, kterých je na západ od nás přece jenom o něco víc a i jejich životnost je delší, než u nás. Přesto jak je vidět snaha o vytvoření dalšího podobného prostoru je stále živá. Jak jste jistě zaznamenali na konci května byl vyklizen ještě ne zcela rozjetý squat v Praze v Papírenské ulici, který měl být po letech dalším pokusem o navázání na Kliniku. Nechci tady rozebírat zda byl postup policie adekvátní, či nikoliv v konzervativním českém prostředí to už asi lepší nebude. Přece jenom pro fízly a většinovou společnost jsou squateři/anarchisté "banda feťáků, nemakačenků a bolševiků", co sní o rozvratu systému a všechno by lidem nejradši vzali", čili šanci si bouchnout nebo povláčet po zemi nějakou tu "zfetovanou levotu" si nenechá žádný robocop ujít. A právě nad tímto pohledem bych se chtěl pozastavit, protože jak je vidět za těch 35 let se toho v myslích lidí opravdu moc nezměnilo. Díky facebooku jsem měl samozřejmě možnost sledovat dění ze zásahu online ale co mě přimělo k zamyšlení, byly komentáře pod příspěvky, které ve velké většině měli jeden společný jmenovatel - a to narušení soukromého majetku a naprosto slepou oddanost jeho nedotknutelnosti i přesto, že v minulosti šlo paradoxně o státní majetek, jako např. v případě squatů Milada a legendární Ladronky. V případě Papírenské šlo o majetek obchodní korporace Lidl, která je stejně tak anonymní entitou tvořenou zás(tupci) v oblecích, zrovna tak jako stát. Tady přece nejde o narušení soukromého majetku ve smyslu nabourání se do fungujícího objektu, který někdo využívá ať už k bydlení nebo podnikání, to nikdy cílem squaterů nebylo a přesto většina komentujících se ohání argumenty typu: "jak by se vám líbilo, kdyby vám do domu vlezla banda lidí a vaší nemovitost si zabrala?" nebo "proč si nevemou hypotéku nebo nepronajmou nějaký prostor?". Pokud by nájmy a hypotéky byly tak dostupné, tak by asi nebyl problém že? Navíc trh nikdy takovým projektům jako jsou hudební kluby a komunitní centra, nakloněn nebyl. Nechci teď rozebírat jestli je taktika squaterů v našem právním prostředí efektivní, nebo jeslti by nebylo lepší pro zachování životnosti daného prostoru, přistoupit k určitému kompromisu s majitelem nemovitosti. Spíš se chci zamyslet nad tím proč je squating majoritou vnímán stále tak negativně i po letech, kdy se ukázalo především na příkladu Kliniky, že nejde o doupě plné nemakačenků a feťáků ale o fungující komunitní bezpečný kulturní prostor, který si v případě Kliniky oblíbily i maminky s dětmi, pro které tu byl vytvářen program. Klinika vůbec dokázala vykročit ze subkulturního ghetta a otevřít se širší společnosti. Jenže jak jsem si všiml na základě mé výměny názorů pod příspěvky týkající se Papírenské, velká většina lidí nemá vůbec ponětí o čem squat vlastně je. Valná většina komentujících má představu o squatu jako snaze vyhnout se chození do práce, či povinnosti platit nájem, ty tupější přidají ještě něco o smažkách, což je opravdu k smíchu, když mnoho z těch, kdo daný barák obývají nebo se na jeho chodu podílí, chodí do práce, protože na squating na rozdíl od tepelných čerpadel žádné dotace stát nedává a aktivní narkomani jsou z baráku vyhozeni hned na začátku. V tomto kontextu mě pobavilo, když jsem na facebooku narazil na profi fotky ze slovinského squatu Metelkova v Lublani, o kterém se v příspěvku jako o squatu přímo nepsalo, nicméně většina z komentujících se nad Metelkovou rozplívala, jako nad opravdu zajímavým a krásným uměleckým místem. Nemohl jsem si to odpustit a komentující upozornit na to, že je sice hezké, že z toho mají všichni brady dole ale, že jde vlastně o squat, každopádně pokud se o něco podobného pokusí někdo v Čechách, hned se spustí vlna moralizování za narušení posvátného soukromého majetku, který patří státu nebo obchodnímu řetězci a snůžka nadávek do fetek a nemakačenků apod. To co nedokážu pochopit je, proč lidem tak strašně záleží na nevyužitém a chátrajícím majetku státu, nebo tak neosobní a člověku vzdálené právní formě, jakou je nadnárodní obchodní řetězec.
Dokázal bych ještě "pochopit", že někdo může cítit empatii s majitelem nemovitosti, který je fyzickou osobou ale ta slepota většiny komentujících hájící právo Lidlu na barák, který nijak nevyužívá a hajení něčeho tak neosobního jako je obchodní korporát, mě opravdu překvapovala. Pomalu jak kdyby šlo o nabourání se do soukromého domu, kde bydlí mladá rodina s dětmi, kterou zlí squateři vyhodili na ulici. Zajímavé ale je, že pokud stát např. při stavbě dálnice vyvlastní pozemky, či nemovitost (byť za finanční kompenzaci), žádná vlna morální paniky se většinou nezvedne. Kde jsou najednou všichni ti ochránci soukromého majetku? Přitom jde z pohledu státu o realizování věřejného zájmu, kterému musí ustoupit zájem soukromý, který představuje pozemek nebo nemovitost. Proč je potom tedy tak těžké pochopit, že založení squatu v podstatě představuje to samé. Tržní logika není nakloněna místům pro alternativní kulturu, přesto tu také existuje poptávka po takových místech. Ano asi není tak velká jako u příkladu dálnice a možná by nebylo na škodu přistoupit k určité dohodě s majitelem i na finančním základě, aby takový prostor mohl fungovat déle, než jen pár měsíců či let ale to tu řešit nechci. Chci se zamyslet nad tím, co lidi tolik pobuřuje nad tím, když se někdo snaží vdechnout život domu, který leží ladem a navíc ještě patří státu či nějaké korporaci ale pokud si např. miliardářka Tykačová koupí celé patro v bytovém domě v centru Prahy a přetvoří ho na Airbnb hotel, který nejenže ničí díky náporu turistů život posledním starousedlíkům a žene ceny bydlení nahoru ale zabírá i místo k bydlení pro místní. To lidem jaksi nevadí, i když to má negativní dopad na ně samotné (na rozdíl od squatu), proti tomu se žádná morální odsuzující panika většinou nezvedne. Spekulanti s nemovitostmi jsou pro ně sebemrskačsky akceptovatelnější, než pár mladých lidí, kteří chtějí vdechnout život starému nevyužitému domu, čímž nikomu neškodí. Toto prostě nedokážu pochopit, tu naprostou oddanost mantinelům systému a jeho logice. Oni to nazývají krádeží a vloupáním ale není stejně tak příklad Tykačové také takovou nepřímou krádeží, protože její snaha se dál obohatit, je na úkor toho, že obyčejní lidé jsou připraveni o dostupnost bydlení? Stejně tak i v tomto případě by měl být veřejný zájem (bydlení) nadřazen nad tím soukromým (zisk). Říkám si, jestli toto slepé hájení soukromého vlastnictví a tak těžce negativní postoj české společnosti proti squatingu, není jen výsledkem kolektivních traumat z naší vlastní historie, kdy komunisti zabírali majetky plošně a všem, protože na západ od nás takovou averzi nevidím. Na druhou stranu v našem středoevropském postkomunistickém prostoru si nedokážeme představit zrcadlový scénař, kdy např. zahraniční agrární korporace vlastní 90% půdy ve vaší zemi a většina místních, jsou díky tomu bezzemci, kteří navíc musí pracovat na plantážích oné společnosti, tak jak tomu bylo v mnoha latinskoamerických zemích. V tomto případě nikdo vyvlastnění pozemků této korporace negativně nevnímá a její právo na soukromý majetek nehájí, protože je proti zájmům většiny obyvatel a paradoxně proti jejich vlastnímu soukromému nároku na půdu. Chci tím poukázat na to, že ne vždy je soukromé vlastnictví (hlavně to korporátní) bez dopadu na potřeby majority.
Ano asi se to nedá srovnávat s případem Papírenské, protože tady nejde o zájem majority ale pořád je to, byť minoritním, zájmem veřejným a komunitním. Navíc vždy jde o budovu chátrající, stojící ladem, nikomu reálně žádná škoda nevzniká, naopak stav nemovitosti se do určité míry, díky úpravám squaterů zlepší nebo se chátrání alespoň zakonzervuje. Přesto se vždy 99% v myšlení svázané úzkoprsé české společnosti postaví proti, dokonce i na stranu obchodního řetězce! Přitom určitá forma squatingu tu byla už před listopadem 1989, kdy máničky a mládež z undergroundu utíkali před bolševickým režimem na venkov, kde obsazovali opuštěné usedlosti a chalupy, kde žili společně jako komunita (viz. kniha "Baráky - souostroví svobody" od Jiřího Kostůra & Františka "Čuňase" Stárka). Takže by nemuselo jít pouze o generační nepochopení. Tak proč je tu stále taková averze, když dnešní mládeži jde v podstatě také o útěk před systémem, rozdíl je jen ten, že chtějí utéct před tlakem dnešního pokřiveného turbokapitalismu, který se na ně valí prostřednictvím mobilů, sociálních sítí a influencerů, kteří jsou jen chodící reklamou, či raperů v drahých autech, rozhazující bankovky, rapující o tom, že vydělávat hromadu peněz je cestou ke svobodě. Tyto novodobé "vzory" škodí dnešním mladým daleko více, než lehké překročení "zákona", které je s pohledu systému se squatingem spojeno. Problém je podle mě také v tom, že majoritní společnost nedokáže uvažovat mimo mantinely vymezené systémem, pravidla jsou podle nich přirozená a neměnná a pokud se je někdo snaží překračovat, vyvolává to nepochopení a odpor, protože: "My je taky musíme dodržovat!". Přitom pokud se podíváme do historie naší společnosti, nevedlo právě porušování pravidel a zpochybňování řádu k větší svobodě? Kdyby jsme vše brali jako přirozený a neměnný řád, tak stále žijeme ve feudalismu. Kdyby porobený nevolník nezačal zpochybňovat systém ve kterém žije, nikdy by nedošlo k francouzské revoluci, nikdy by nedošlo k revolucím roku 1848! K tomu všemu došlo v době, kdy po staletí člověk věřil, že je to vše "bohem" daný řád. Jasně je to trochu přitažené za vlasy do této roviny stavět i squating, netvrdím, že je to nástroj, který povede k emancipaci nás všech, či něco podobného ale chci ukázat, proč squateři jednají tak jak jednají a proč je lidé nechápou. Mě osobně jejich počínání žíly netrhá, upřímě opravdu nevím proč bych se měl zastávat nějakého obchodního řetězce, či korporace, které formou reklamy, zastavováním parcel dalšími obchoďáky, zaplavují veřejný prostor, jim na mých zájmech také nezáleží, tak proč by mě mělo záležet na těch jejich! V podstatě podporuji jakýkoliv pokus o založení dalšího autonomního centra ale když vidím tu nekonečnou zabedněnost české společnosti vůči squatingu a její naprosto mylné představy o tom o čem squating vůbec je, nemůžu se opět ubránit myšlenkám o nějakém kompromisnějším řešení či přístupu jak v dané nemovitosti setrvat, aby její majitel neměl tendenci se squaterů hned zbavit. Jestli tím myslím nějaký symbolický nájem, možná, proč ne? Že to úplně neodpovídá anarchistickým představám mi je po těch letech celkem fuk, protože možná by se i vnímání majority změnilo a alespoň bysme se někam pohnuli. Je to možná odpovědí na to, proč dokážou squaty v Berlíně, Holandsku nebo ve Vídni fungovat i 20 - 30 let, zatímco u nás se za poslední roky, kromě Milady nedokázal jediný squat udržet přes deset let. Nakonec sem dávám k poslechu píseň od MC Bonus, kde hostuje i Banán, která to vše dokonale vystihuje.
Non Servium & Fontanelle (4.5. 2025) - Praha / Sedmička
Na začátku května zavítala do Čech po několikaleté pauze španělská legenda, madridští Non Servium, kteří tu předvedli naprosto brutální show. Koncert byl několikaměsíční prací kluků z Knockout Records & Booking, kteří investují do koncertů a vydávání desek neuvěřitelné množství energie, i když je dnešní stav scény takový jaký je, nicméně ani to je neodrazuje a jak ukázal tento koncert, vložená energie se opravdu vyplatila. Akce byla vyprodána několik měsíců předem. Ani šibeniční termín, který vycházel na neděli na "rekordní" účasti vůbec nic neměnil. Obrovského zájmu si všimli i samotní Non Servium, kteří přišli s návrhem na dvojkoncert, jeden odpoledne a druhý klasicky večer. Odpolední gig se odehrál za podpory berlínských The Detained, večerní část supportovali Fontanelle z Lipska. Já osobně jsem se zúčastnil večerního koncertu, kdy pro mě byli velkým lákadlem nejen Non Servium ale právě i Fontanelle. Tahle kapela sice funguje už několik let ale do mého zorného pole se dostali až teprve nedávno, kdy mě zaujal jejich hrubý, němčinou zpívaný oi! Kapela se nedrží jen klasických skinheadských klišé a rozhodně nekončí jen u SHARP postojů. Kolem osmé hodiny přichází pánové z Lipska a odpalují první tony, zpěvák je celkem "řízek" o těžké váze, který se svojí muskulaturou vypadá, že na něm každou chvíli praskne triko, rozhodně žádné ořezávátko. Kromě jednoho punkáče na kytaře, jde o full skinhead band. Jejich styl je přímý, jednoduchý, úderný, bez zbytečné snahy ukázat, "jak moc jsme dobří muzikanti", žádná sola, vyhrávky a další zbytečnosti, prostě hrubý deutsche oi!, který si na nic nehraje! Navíc ve spojení se zpěvákovým hlubokým hrdelním chraplákem, to dostává tu správnou fazonu. Němčina je pro takový styl prostě jak stvořená. Hodně lidí v publiku je přirovnává k Loikaemie, což je srovnání, které mě vlastně nikdy nenapadlo ale něco na tom je. Posledním songem odhalují karty: "Für uns heißt skinhead klassenkampf.... skinhead anticapital, skinhead internacional.... RASH!". Za mě naprosto parádní vystoupení a i když se do poga nikdo moc nehrnul a většina lidí jen spokojeně přikyvovala hlavou, Fontanelle sklidili celkem slušný potlesk. Po kratké pauze, kdy stačím oběhnout všechny známé, kterých je tu dnes opravdu hodně, přichází hlavní tahoun večera, španělští Non Servium. Dnes už se dá říct streetpunková legenda, hrající od roku 1997 zavítali na Sedmičku po dlouhých 17 letech. Sál je totálně natřískaný, kdo nezaujal pozice vepředu před příchodem kapely, nemá už šanci se dostat blíž, poslední řady končí až u zvukaře, kde nakonec stojím i já. Paradoxně v narvané Sedmičce je to možná to nejlepší místo, kde je vidět na kapelu (i když z dálky), kdo totiž nemá dva metry a stojí někde uprostřed, moc toho obvykle neuvidí. Před podiem se mele kotel už do prvních songů, mezi které patří hitovky jako např. "Ratas", "Nuestra Lucha" nebo "A.C.A.B". Atmosféra by se dala popsat jako totální inferno, Non Servium mají neuvěřitelnou energii, kterou přelévají do publika, zpěvák v triku "Welcome to Prague", které dostal od kluků z Knockoutu, lítá ze strany na stranu, triko samozřejmě za chvíli letí dolů, což chápu jelikož v klubu je asi tak sto stupňů. Kapela si s sebou přivezla i vlastního zvukaře, i když si myslím, že Kuře by to zvládl nazvučit stejně tak dobře, nicméně zvuk je naprosto brutální a technicky čistý. Sedmička se proměňuje na menší hell, pot kape nejen z lidí, kapely, ale snad i ze stropu. Non Servium sypou jednu hymnu za druhou, zazněli notoricky známé songy jako např. "El Espiritu Del Oi!", "Torpedos", nebo "Punk y Skins". Zpěvák svým štěkavým hlasem burcuje přední řady a tak se v některých chvílích pogo překlápí do mosh pitu. Jestli peklo vypadá takhle, tak nechci skončit v nebi! Jednoduše řečeno Non Servium jsou naživo totální mrda a neuvěřitelný náser. Není náhodou, že ikonou španělské scény jsou zrovna oni! Myslím, že právě jižanský temperament je to, co dělá zvuk španělských kapel tak specifický, protože to nejsou jen Non Servium, kdo má ten brutál agresivní zvuk o síle několika megatun. Těch kapel je tam na jihu daleko víc, ať už to jsou třeba Kaos Urbano, Zartako, Noise & Oi!, Boot Boys (Baskicko), RPG-7, KOP nebo Ignotus..... vše to má neuvěřitelný náboj a energii. Non Servium přinesli ten večer na zem čisté inferno, tady nemá cenu dodávat něco víc, ostatně slovy se to dá jen těžko popsat. Sympatické je, že i přes pozici, kterou na evropské scéně zaujímají si nehrají na žádné superstars, žádné speciální přání a extra požadavky na promotéry, čistá pokora.... navíc ještě sami přišli s nápadem na dvojkoncert, aby se dostalo na všechny fanoušky. Myslíte, že by toto udělala nějaká z dnešních hiphopových "stars", která má hubu plnou zlatých zubů a musí mít v backstagy "lososové bagetky"? Dost o tom pochybuji! Velký dík, nejen za mě ale i za všechny fans, patří klukům z Knockout Records & Booking, protože toto byla podle mě jedna z jejich nejlepších akcí. N.S.A Siempre!
